V pátek 18. září vyjeli studenti maturitních ročníků s učiteli dějepisu na exkurzi do polské Osvětimi. Jezdíme tam každý rok s nejstaršími žáky a já se jich pravidelně ptám na prožitky     a dojmy. Je to vždy stejné. Auschwitz s vitrínami plnými kufrů, brýlí, vlasů, botů a botiček, hraček; strašné fotografie vězňů, zvláště mladých žen, v kontrastu při „přijetí“ a za pár měsíců – před smrtí.  A Birkenau (Březinka) – ohromná pláň se zbytky základů od dřevěných baráků a do prostoru čnící množství komínů – to je vše, co tu zbylo. Studenti o tom mluví nesmírně vážně, mnozí se jen těžko brání dojetí.  A tak si říkám, že ten náš svět snad není ztracen, když jsou mladí lidé citliví a vnímaví.

A aby těch dojmů nebylo málo, dostali všichni v úterý 22. září poslední emocionální ránu. V aule školy se zúčastnili pořadu „Nicholas Winton – Síla lidskosti“. Nejprve se promítal hraný dokument o zachráněných židovských dětech a poté následovala beseda s dramaturgem pořadu. Sir Winton, skromný člověk, který 50 let o svých činech nemluvil, zemřel 1. července 2015 ve věku 106 let.

Je dobře, že se to všechno připomíná, a když pozoruji naše studenty, jsem si jista, že to má hluboký dopad, a tedy smysl.

Jitka Trefilová