Byl pátek 12.dubna ráno, když septima vyrazila za kulturou do Prahy. V Jaroměři pršelo. Už cestou jsme z vlaku pozorovali hranici fronty. Za tři dny v Praze na nás nespadla ani kapka. Zprávy o počasí z domova nebyly zdaleka tak příznivé. Byli jsme zkrátka ve správný čas na správném místě. Vycházelo nám úplně všechno. Pestrý program jsme zahájili netradičně – v O2 Aréně. Když byl totiž na podzim na gymnáziu na besedě náš bývalý skvělý hokejista pan Augustin Bubník, nabídl možnost exkurze do tohoto ohromného sportovního objektu a my jsme nabídku realizovali. Neprovázel nás pan Bubník, ale rázná mladá dáma. Dojmy byly silné. Už ten rozměr! A variabilita! Byli jsme poučeni, jak se z ledové plochy urychleně vyrobí tenisový kurt či hřiště na florbal. Část sedadel lze zasunout do útrob arény, čímž se zvětší plocha a vznikne regulérní prostor pro halovou atletiku s dvousetmetrovým oválem. Průvodkyně zasvěceně vyprávěla, jak se zde střídají megahvězdy světové hudby, jak se pro ně stavějí pódia a připravují „šatny“. Byli jsme i zcela nahoře ve VIP lóžích a samozřejmě v Síni tradic. Jsou tu vitríny plné pohárů a jiných trofejí, fotografií, ukázky dřívější výstroje, které ve srovnání s tou dnešní vzbuzují pousmání, několik dresů (nejen s číslem 68) a také česká vlajka s podpisy olympijských vítězů z Nagana. Bylo to zajímavé a působivé. Třeba se sem brzy vrátíme – co takhle semifinále Davis Cupu v září proti Argentině!
Odpolední program byl zcela kontrastní – Národní galerie – Veletržní palác – české a francouzské moderní umění. Vynikající průvodkyně. Potěšilo mě, jak studenti dokázali ocenit její znalosti a kultivovaný projev. Po náročných dvou hodinách a krátké občerstvovací pauze jsme se ještě vydali zhlédnout expozici Slovanské epopeje od Alfonse Muchy, která je instalována ve Velké dvoraně Veletržního paláce. Někdo může mít výhrady ke zvoleným námětům či k extrémnímu patosu těch dvaceti pláten, ale celému dílu nelze upřít ohromující působivost – nejen pro rozměry těch největších (asi 8×6 metrů).
Zcela vyčerpáni, ale naplněni jsme se přemístili do centra města do Havelské koruny, která nikdy nezklame, a odpočívali jsme u dobrého jídla a pití. Probrali jsme dojmy a vyrazili do divadel. O těch až nakonec.
Sobotní program jsme zahájili ve vile Františka Bílka. Několik jeho děl jsme poznali už včera v Národní galerii (Slepci) a návštěvou vily byl náš obdiv k tomuto umělci jen umocněn. Architektura vily, promyšlené uspořádání obytné části, symbolika každého detailu, ale hlavně dvě vysoké místnosti ateliéru s úchvatnými dřevěnými plastikami (Adam a Eva, Mojžíš, Úžas), to vše má takovou sílu, že na tento zážitek nikdy nezapomeneme.
Po bohaté krmi pro duši bylo třeba nakrmit i tělo, a tak rychle – samozřejmě do Havelské koruny. Odtamtud je to pár kroků do Obecního domu, a tak by bylo hříchem nevyužít možnosti zhlédnout unikátní výstavu Muchových plakátů ze sbírky legendárního tenisty čekého původu Ivana Lendla. Můžete si myslet o secesi, že je více či méně kýčovitá, ale ona je opravdu krásná. Nelze neobdivovat ty nádherné Muchovy dámy, jejich tváře, vlasy, róby, květiny, barvy. Byl to další silný zážitek – svou světskou divokostí a barevností tak kontrastní k předchozímu hluboce duchovnímu Bílkovi.
Dalším sobotním cílem byl Břevnovský klášter. Celý víkend tam slavili nedožité sté narozeniny opata Anastáze Opaska (zemřel 1999), a tak pro veřejnost „otevřeli brány“ snad ode všeho. A tak jsme vstoupili do klauzury, tedy do prostor běžně nedostupných. Navštívili jsme celu jednoho mnicha a nádhernou kapitulní síň, kde nás nechali číst v benediktýnské řeholi. Samozřejmě jsme byli v barokním kostele i v jeho románských základech – v kryptě. Navštívili jsme tzv. Vojtěšku, místo u pramene Brusnice, kde podle pověsti Slavníkovec biskup Vojtěch s Přemyslovcem knížetem Boleslavem Druhým založili roku 993 tento klášter.
Čtyři stanice tramvají a jsme na západním konci Prahy – na Bílé Hoře i hoře – je to totiž název městské části i kopce, tedy spíše kopečku. A tak jsme se vyfotili u pomníčku v poli, kde to naši protestantští předkové téměř před čtyřmi staletími prohráli s habsburkskými katolickými vojsky. Ale my jsme zvítězili – nad počasím, nad pražskými tramvajemi, které nám komplikovaly život výlukami, i nad vlastní únavou. A to nás čekal náročný divadelní večer.
Jak už jsem řekla, na této exkurzi vyšlo snad všechno, včetně výběru divadel. Hrdý Budžes ( nebo spíše Bára Hrzánová) nezklamal ty, kteří ho dosud neviděli v televizi. Divadlo V Dlouhé nás přilákalo na „celého Shakespeara ve 120 minutách“ a to, co předvedli pan Miroslav (Táborský), pan Jan (Vondráček) a pan Martin (Matejka), bylo fantastické. Nešlo tolik o Shakespeara jako o tvrdou společenskou satiru, inspirovanou motivy z her „velkého Alžbětince“, což je jen důkazem jeho nadčasovosti. Vše ve zběsilém tempu – pohybovém i řečovém. Úžasný herecký výkon. Podobné nadšení vzbudily „Tři holky jako květ“ v divadle Na Fidlovačce – Eliška Balzerová, Iva Pazderková a Marie Doležalová. Paní Stašová rovněž nemůže zklamat – tentokrát v divadle ABC jako Shirley Valentine.
Pozdě večer se probíraly dojmy na ubytovně. V neděli ráno jsme se sbalili, odvezli zavazadla do úschovy na nádraží a vydali se za posledními cíli. Už podruhé jsme vstoupili do Obecního domu, tentokrát na prohlídku Smetanovy síně a reprezentačních sálů. Průvodce byl dobrý a my spokojeni. Závěr patřil Staroměstské radnici. Průvodkyně byla špatná a my spokojeni méně. A pak už jen chvíle volna, pár suvenýrů, něco k jídlu do vlaku a domů do Jaroměře.
V pondělí čeká škola.
Jitka Trefilová, vedoucí exkurze
