Nemám na mysli jednorázové výjezdy do Prahy, jako např. návštěvu ZOO či nějaké výstavy, ale systematické seznamování s historií a kulturou naší země, jak zanechaly stopy v naší metropoli. Za neméně důležité považuji i získání základní orientace v širším centru města, do něhož řada absolventů zamíří za vysokoškolským studiem.

Přiznávám, že takový první „výlet“ do Prahy je docela dřina – pro učitele i pro žáky. Aby to mělo smysl, vyžaduje to pořádnou přípravu – mapky, plánky, informace, pojmy. Každý bude muset o všem, co viděl a slyšel, hovořit. Ano – i písemnou práci napsat! Takže všichni se snažme vnímat a pamatovat si.

Nejprve se zorientujeme na rozlehlém pražském nádraží a pak se vydáme pěšky za prvním cílem, jímž je Židovské Město. Jdeme od nádraží na Václavské náměstí a komentujeme důležité budovy, zastavíme se před Myslbekovým pomníkem, požádáme svatého Václava, ať nedá zahynouti nám ni budoucím, obdivujeme impozantní budovu Národního muzea, sejdeme pár kroků níže a vysvětlíme si oběť Jana Palacha a Jana Zajíce. Maličko odbočíme, projdeme palácem Lucernou, povídáme si o Vácslavu i Václavu Havlovi, také o Davidu Černém, o jehož plastice sv.Václava na mrtvém koni přemýšlíme, o divadlech Rokoku i ABC, kdysi Osvobozeném, a vrátíme se na Václavák. Na Můstku se zorientujeme – vlevo Národní třída, vpravo Příkopy. Stojíme na hranici Nového a Starého Města. Spěcháme přes Staroměstské náměstí do Maiselovy ulice a synagogy, kde začíná prohlídka s průvodcem. Jsme připraveni, a tak zvládáme náročný, téměř tříhodinový výklad. Dějiny Židů, jejich svátky, rituály, zvyklosti jsou zajímavé (Klausová synagoga), někdy krásné (Španělská), někdy smutné a hrůzné (Pinkasova), někdy mystické (Staronová). A hřbitov – na ten asi nikdo nezapomene.

Po obědě a odpočinku, kde jinde než v Havelské, cestujeme metrem ze Starého Města na Menší Město neboli Malou Stranu a pak tramvají na Hradčany. Míříme ke druhému cíli exkurze – k Loretě. Připomeneme si příběh o Svaté chýši, obdivujeme baroko ambitu a kostela a v klenotnici všechny ty monstrance, kalichy, filigránové šperky a další skvosty. Mariánská píseň Tisíckrát pozdravujeme Tebe z proslulé zvonkohry nás vyprovází z hluboké historie do současného světa. A tak se zastavíme na Loretánském náměstí před sochou Edvarda Beneše a před Černínským palácem, sídlem Ministerstva zahraničí. Studenti druhého ročníku jen obtížně sbírají drobečky znalostí o naší nedávné historii. Příběhem Jana Masaryka, který tragicky zahynul pod okny paláce, jsou šokováni. Máme se ještě mnoho co učit.

Splnili jsme vše, co bylo v plánu. Jdeme nebo spíše běžíme na metro na Malostranskou. Prolétneme Hradčanským náměstím, stačíme se upozornit na sgrafita na Schwarzenbergském paláci, proběhneme nádvořími Hradu a letmo vnímáme všechnu tu nádheru jako předkrm pro velkou, čtyřdenní exkurzi na jaře. Metro nás odveze k vlaku a vlak domů.

Poznali jsme nejen kus Prahy, ale i kus sebe samých. Když spolu strávíte několik hodin ve vlaku, když spolu sedíte u oběda, smazává se hranice učitel – žák a jsme všichni jenom lidé na společné cestě. Povídá se o všem. Dozvíte se, kdo hraje fotbal a kdo na klavír, komu chutnala svíčková v Havelské, koho bolí koleno a koho záda, kdo se stará o malé sourozence a kdo o vnoučata. Tady se tvoří vztahy. Je to síla! Je to krása! Těším(e) se na Prahu na jaře.

Jitka Trefilová, učitelka češtiny