Komu? No přece našim primánům. Po několika letech, kdy jsem vzdělávala samé „staré“ studenty, mi opět svěřili češtinu u „štěňat“. Každá hodina u nich ve mně vyvolává osvěžující pocit. Ta divoká smečka je dychtivá po všem. Všechno ji baví a zajímá. Jistě, štěňata jsou poněkud živější, vrtí se, vrní, štěkají, totiž mluví, i když nemají, běhají. Všechno mi potřebují sdělit – co dělali včera, jaké mají doma zvíře, co mají rádi a co se jim nelíbí. Je pěkné sledovat, jak rostou a zrají, jak se učí vyjadřovat, jak se z těch štěňat vyvíjejí velcí hafani – mužského i ženského rodu. Nakonec na stužkovacím večírku v oktávě mladí gentlemani a mladé dámy vzpomínají s úsměvem na štěněcí léta. Je to věčný koloběh a patří to k tomu nejkrásnějšímu, co může učitelský stav zažít.
Ale teď jsme na začátku. Máme na gymnáziu „čerstvá štěňata“ a ta si musí teprve na středoškolský život a na nový kolektiv zvyknout, moderní terminologií „adaptovat se“. A aby se mohli adaptovat, musí odjet na adaptační kurz, samozřejmě se svým třídním učitelem Mgr.Tomášem Láškem.
Jitka Trefilová
Jak jsme se adaptovali aneb Zpráva z místa, kde lišky dávají dobrou noc
Specifika adaptačního kurzu tkví především v zaměření na posílení pozitivních vztahů v nově se utvářejícím kolektivu. Studenti tedy během tohoto kurzu hrají týmové hry a řeší nejrůznější úkoly , kteréžto činnosti přispívají k adaptaci na nové prostředí a kolektiv.
V jeden sychravý zářijový čtvrtek se na jaroměřském nádraží sešla skupina s batohy, občas většími než jejich majitelé, odhodlaná vyrazit vstříc společným zážitkům. Již při pochodu Vrchlabím jsme vyvolali drobné pozdvižení. Kolemjdoucí zřejmě nemohli pochopit, co zde pohledává třicet dětí právě v tuto roční dobu, když nad hlavami šedé mraky hrály na honěnou a občas spustily i nějaký ten deštík. Ani v kempu se zamyšlení hodným názvem „Liščí farma“ nebylo nikterak živo. Řekl bych, že po našem příchodu se zvýšil počet jeho obyvatel asi o 400%. Že by místo, kde lišky dávají dobrou noc?
Bezprostředně po ubytování v chatkách jsme se pustili do her a aktivit. Jednoduché hry na „prolomení ledů“ střídaly hry zaměřené na vzájemné seznámení, následovaly aktivity zaměřené na vzájemnou komunikaci a důvěru. Náš den nekončil ani po večeři, noční „bojovka“ za svitu měsíce vypukla i proběhla bez boje a řekl bych, že úspěšně. Tajenku ukrytou v hádankách, kterou by nám i v Pevnosti Boyard záviděli, se podařilo uhodnout.
Druhý den jsme pokračovali ve velmi podobném duchu. Páteční dopoledne nám také zpestřil tamní zvěřinec (nenavštívila nás jiná škola, jednalo se skutečně o živá zvířata), jen tu lišku jsme hledali marně. Před odchodem na vlak ještě proběhla volba mluvčího třídy a nezbytné zhodnocení kurzu a pak už jsme se vydali na nádraží a dále na jihozápad do města tří řek a čtyř kruhových objezdů s pocitem, že jsme se „adaptovali“.
Mgr.Tomáš Lášek
Jak to viděla štěňata
Na cestu z nádraží ve Vrchlabí do areálu Liščí farma dlouho nezapomeneme. Byly to tři hodně náročné kilometry. Někomu to přijde málo, ale přidejte si k tomu ještě asi 3,5 kg na záda a to vám neupadnou nohy, ale záda a hlavně lopatky! Teda aspoň mně.
Sofie Chrásková
Jídlo bylo moc dobré. Hned po příjezdu nás uvítali smaženým sýrem a bramborami. U večeře nás překvapily dva chody. Měli jsme česnečku a segedínský guláš. Mňam! Snídaně byla na „švédských stolech“. Po všech dobrotách se jen zaprášilo. Když jsme měli odjíždět, rozloučili se s námi kuřecí čínou s hranolky.
David Hřivna
Hráli jsme hru Bažina. Museli jsme překonat močál. Když jsme zjistili, že bezpečná cesta dál nevede, museli jsme se vrátit zpátky a hledat jinou stezku. Kdo by šlápl vedle, utopil by se. Trvalo nám asi 15 minut, než jsme správnou cestu našli. Byla to zábava.
Matěj Sehnoutka
Hráli jsme spoustu her na důvěru, ale mně se nejvíce líbila tato: Jeden se postavil na pódium, které v kempu stálo, a ostatní pod pódium. Spolužáci natáhli ruce a ten na pódiu spadl na ruce ostatních. Musel jim prostě věřit, že ho chytí a nepustí ho na zem. Já osobně jsem si připadala jako rocková hvězda!
Anežka Brouková
Na adaptační kurz jsme sice jeli na Liščí farmu, ale žádné živé lišky tam neměli. Zato tam měli mini ZOO se dvěma osly a dvěma kozami. Nepamatuji si jméno staršího osla, ale ten mladší byl Princezna. Starší koza byla Tereza a ta mladá ještě neměla jméno. Hladili jsme si je, hned jak jsme čekali u recepce na klíče, a oni se nechali (nebo ony se nechaly?).
Barbora Žárská
Soutěžili jsme, kdo dřív „uhasí sopku“. Sopka byl kýbl a my jsme do ní měli lít vodu, ale nesměli jsme se přiblížit více než na 1,5 metru. Jak tedy? Plastové láhve s vodou jsme připevnili pomocí provazů a karabin na tyče a trubky a tak jsme vodu do „sopky“ nalili. (Ty rekvizity jsme dostali, také helmy.) Bylo to obtížné, ale společně jsme to dokázali.
Filip Pilař
Noční hra
V 10 hodin večer jsme se sešli pod přístřeškem mezi chatkami. Rozdělili jsme se do skupinek. Naším úkolem bylo najít lístky s otázkami, které byly rozházeny po kempu, poté na otázky správně odpovědět a nakonec objevit tajenku – slovo, které se vztahuje ke všem „odpovědím“.
Příklad:
– exotický pták v zámecké zahradě → páv
– husitský vůdce → Jan Žižka
– silná vichřice → hurikán
– způsob úpravy vajíčka → buličí oko
– sktruktura punčochy → oka
Tajenka je OKO.
Hra vyžadovala dosti přemýšlení, ale šlo to a bylo to velice zábavné.
Martin Karban