„Příběhy bezpráví“ je název tradiční akce, kterou každoročně na podzim organizují učitelé předmětu „Základy společenských věd“ a na niž zvou vždy pamětníka neblaze proslulých období našich dějin či politických omylů. Tentokrát vyhověla našemu pozvání Ing. Marie Fejtková. Besedě s ní předcházel ještě jako obvykle film o jiném hrůzném lidském osudu. Celou akci popsal student septimy Martin Škrabka.
Poslední listopadovou středu se naskytla studentům jaroměřského gymnázia příležitost poznat dva reálné příběhy lidí, kterým nedávné totalitní režimy změnily život. Ten první nám přiblížil snímek režisérky Heleny Třeštíkové Hitler, Stalin a já. Tento dokument popisuje život židovky Hedy Margoliové-Kovalyové, dcery finančního ředitele známé firmy Koh-i-noor. Její rodiče zahynuli v koncentračním táboře v Osvětimi a manžel byl popraven v 50. letech v politickém procesu s Rudolfem Slánským. Ona hrůzu holocaustu přežila jen díky útěku při tak zvaném pochodu smrti do Bergen-Belsenu a své zážitky popsala v autobiografické knize Na vlastní kůži.
Mnohem emotivnější pro nás však bylo osobní setkání s paní Ing. Marií Fejtkovou, jaroměřskou rodačkou, která nám vyprávěla o svých rodičích, kteří na vlastní kůži poznali komunistické věznění. V dubnu roku 1959 byli zatčeni a odvezeni do vazby. Marie měla těsně před maturitní zkouškou a zcela právem se obávala, že k ní nebude vůbec připuštěna. Tehdejší ředitel školy byl však rozumný a složení maturitní zkoušky jí umožnil, protože její rodiče dosud nebyli pravomocně odsouzeni. U Okresního lidového soudu v Jaroměři v červenci 1959 mohla Marie s radostí oznámit svým rodičům, že zkoušku zvládla se samými jedničkami. Její bratr tou dobou studoval na Ekonomicko-inženýrské fakultě ČVUT, ale po odsouzení rodičů byl ze školy vyloučen. Oba rodiče byli za „ohrožení devizového hospodářství a spekulace“ odsouzeni k trestu odnětí svobody na 6 a 4 roky a k propadnutí veškerého majetku. Když uplynula polovina pobytu ve vězení, požádaly jejich děti o prominutí zbytku trestu. Tato žádost však byla prezidentem Antonínem Novotným zamítnuta z důvodu, že „provinění je tak závažné, že žádné prominutí nepřichází v úvahu“. Teprve v roce 1992 se děti dočkaly očištění svých již zemřelých rodičů verdiktem Nejvyššího soudu, který zrušil rozsudky z roku 1959 v plném rozsahu.
Vyprávění bylo natolik zajímavé, že snad žádný student ho nebral jen jako příjemné odpadnutí dvou vyučovacích hodin, ale jako možnost poznat osud jaroměřské rodačky, kterou jako mnoho dalších zasáhla komunistická éra. Ke konci paní Fejtková vyjádřila svoje přesvědčení, že mstít se dnes za projevy minulosti nemá smysl, ale je potřeba na tyto skutečnosti nezapomínat.
Martin Škrabka, student septimy gymnázia
