Během povinné i dobrovolně povinné školní docházky snad každý absolvoval spoustu akcí, výletů a kurzů. Školou v přírodě počínaje přes kurz lyžařský, školní výlety, turistický, cyklistický anebo vodácký. Zkrátka takových kurzů je celá řada. Jakousi novinkou v této kurzové hitparádě jsou dnes tak zvané kurzy adaptační neboli „adapťáky“ pro žáky začínající studovat v novém prostředí a hlavně v novém kolektivu. V našem případě se jednalo o 1. A a primu.

Možná si kladete otázku, co se na takovém adaptačním kurzu děje a jak se tato akce liší od klasického výletu. Zásadní rozdíl spočívá v obsahové náplni a v cílech, ale dost už o těch učitelsky neustále omílaných cílech a obsazích. Zkrátka jsme v září vyrazili do Deštného v Orlických horách vždy na dva dny a jednu noc, abychom se „adaptovali“. Krásné počasí, průměrné ubytování, slušné stravování, ale především krásné prostředí v přírodě Orlických hor. Tyto atributy nás po celou dobu kurzu provázely.

Hned po příjezdu jsme začali obědem. Ano, s prázdným žaludkem se adaptuje poněkud hůře, takže hned po pořádné baště jsme začali první sérií her. Konkrétní obsah aktivit neprozradím, abych neodhalil své „nou-hau“, jak se dnes říká. Mohu pouze sdělit, že se jednalo o hry a aktivity, které sloužily k prolomení ledů-studu a k vzájemnému seznámení. Pokračovali jsme aktivitami zaměřenými na důvěru a společné řešení problémových situací. Zábavu střídalo poučení a legrace byla spousta. Aktivita střídala aktivitu, a než jsme se nadáli, odbyla desátá večerní a byl čas jít spát.

Druhý den jsme pokračovali ve velmi podobném duchu. Frekventanti měli za úkol např. rozmotat gordický uzel, projít pavoučí sítí bez dotyku nebo projít bažinou. Samozřejmě vše míněno obrazně. Při těchto aktivitách byla bezpodmínečně vyžadována týmová spolupráce. Každou z aktivit jsme vždy doplnili zpětnou vazbou a veškeré činnosti i strategii jsme rozebrali. Jak se v manažerském slangu říka: „Provedli jsme feedback.“  A tak nám dopoledne plné aktivit, spolupráce, strategií a zpětných vazeb uteklo jako voda v Orlici a už byl čas na balení a odjezd domů. Do Jaroměře jsme přijeli vpodvečer sice unaveni, ale s dobrými pocity a vědomím, že jsme se dobře „adaptovali“.

Mgr. Tomáš Lášek