Lyžařský výcvik začal v neděli ráno v 9:00, kdy jsme měli být připraveni k odjezdu před hlavním vstupem do areálu školy. Překvapivě jsme tu všichni byli včas, a tak se mohlo vyjet. Asi po hodině a půl jsme dorazili do Černého Dolu, ze kterého vedla cesta vzhůru do kopce, až k chatě Mír.
Nebyl by to však správný lyžák, kdyby byl bez překážek. V minulých dnech poměrně hodně sněžilo a větve stromů měly co dělat, aby se popraly s tou náhlou váhou. Jeden mohutný smrk to nevydržel a jeho statný kmen se skácel přímo přes silnici. Proto se rolba, vyslaná z chaty pro naše věci nemohla dostat k autobusu. S napětím jsme čekali, zda hasiči uvolní cestu nebo se budeme muset otočit, vzít lyže a batohy na záda a vynést si je do strmého kopce sami. Myslím, že spousta dětí, včetně mě, by s tím měla velký problém, protože i bez zátěže to některým jedincům dalo dost zabrat. Byli jsme tedy velice vděční, když se hasičům podařilo strom rozřezat a odklidit z cesty.
Po příchodu na chatu začalo rozdělování do pokojů. Následující zjištění bylo nemilé… kluci a holky byli v rozdílných budovách.
Hned první den jsme vyrazili na běžky. Někteří na nich stáli poprvé, jiní si potřebovali připomenout, jak na ně. Zkoušeli jsme proto dynamickou rovnováhu a různá cvičení, až po hrubou techniku. A i když nás učitelé upozorňovali: „ Tak tohle byl mládeži pouze malý okruh, to zatím nic nebylo,“ všichni jsme byli rádi, že jsme už dorazili zpět do chaty. Večer byl velice poklidný.
Druhý den ráno jsme snídali v 8:00, a tak záleželo jen na nás, kdy vstaneme. Začalo rozdělování. Učitelé si nás rozebrali do tří družstev s tím, že se to večer bude možná ještě měnit. Ta s panem Zapletalem a paní Milerovou vyrazila ráno na sjezdovky a odpoledne na běžky, družstvo paní Šimečkové přesně naopak. Každý den jsme se v programu střídali. Večer jsme zjistili, že na hlavní budově (kde byli kluci) je pinpongový stůl, ten jsme si během poledních a večerních „klidů“ velice oblíbili.
Ve středu přišla změna. Družstvo s panem Zapletalem a dobrovolníky z jiných družstev vyrazilo na Černou horu. Vyšlo se odpoledne okolo půl třetí. Dobrovolníci od paní Šimečkové tak strávili celý den na běžkách. Počasí nám zrovna příliš nepřálo, nebylo skoro vidět na krok. Když jsme vystoupali na vrchol a zjistili, že i tam je rozlité mléko, dost nás to zklamalo. Cestou zpět jsme se stavili na Černé boudě. Dali jsme si horkou čokoládu nebo něco na zub a po delším odpočinku jsme opět vyrazili na cestu. Když jsme na chatě zouvali běžky, byla již tma.
Ve čtvrtek se nám podařilo kluky odtrhnout od pinpongu a se svolením učitelů jsme vyrazili ven. Chtěli jsme postavit sněhuláka, ale jak byl sníh čerstvý, nelepil se, a tak naše umělecké snažení vzalo za své a místo toho se strhla pořádná koulovačka. Asi po hodince válení ve sněhu jsme byli všichni promočení a zmrzlí, a tak jsme usoudili, že by bylo rozumné se vrátit dovnitř. Myslím, že když jsme se nahlásili v plném počtu a bez zranění, učitelé si oddechli. Jelikož to byla poslední noc pobytu, dovolili nám bavit se do půl jedenácté. Nechápali jsme proč, ale měli jsme po návratu zvenku daleko více energie než každý jiný večer. Nakonec jsme šli spát až okolo jedné (ale to je tajné).
V pátek nám učitelé přichystali závěrečný závod na běžkách. Nejlepších časů dosáhli kluci, a tak měly holky štěstí, že byly vyhodnocovány zvlášť.
Poté co jsme dorazili do cíle, sbalili jsme si věci, snědli oběd a na lyžích dojeli až do samého centra Černého Dolu. Tam na nás čekal autobusu, který nás bezpečně dopravil do Jaroměře.
Myslím, že za celou 1.A a kvintu mohu říci: „Náramně jsme si to užili a je škoda, že to bylo tak krátké.“
Zuzana Juglová, 1.A
