Beseda s příslušníkem amerických vzdušných sil
Ve čtvrtek 6. června 2013 se v naší škole uskutečnila další akce ve spolupráci s IC o NATO v Praze. Ředitel pražského centra pan Petr Zlatohlávek nám představil zajímavého hosta z USA. Pplk. David Webb z vojenské letecké základny v Barksdale, Louisiana, besedoval se studenty – vyprávěl o svém působení v americké armádě, především však o svých zkušenostech z válečných misí v Iráku a v Afghánistánu. Pro studenty byly zajímavé autentické postřehy vojáka v pozici navigátora bombardéru a přínosem byla i komunikace v angličtině. Příjemným zjištěním bylo, že naši studenti 2. a 3. ročníků bez problémů rozumí, reagují a kladou otázky.
Úvodního setkání v ředitelně i besedy v aule se zúčastnil i starosta města pan ing. Jiří Klepsa, který si překvapivě při současných problémech s povodní našel čas na návštěvu v naší škole a americkému hostu věnoval obraz s leteckým záběrem josefovské pevnosti.
David Webb byl potěšen množstvím dotazů, ocenil zájem studentů o setkání a vyzdvihl to, že dnes již, na rozdíl od minulosti, mohou naše země otevřeně komunikovat, řešit problémy a spolupracovat při zajišťování mezinárodní bezpečnosti v rámci NATO.
Po skončení besedy si naši hosté se zájmem prohlédli naši školu a odpoledne navštívili podzemní chodby v Josefově. Z Jaroměře i z naší školy si podle svých slov odnášejí velmi příznivé dojmy.
Lenka Popélyová
Družební kontakty s Polskem
Koncem prvního červnového týdne se někteří studenti rozhodli využít nabídky k návštěvě polských Ziebic. Na podzim přijeli studenti ziebického gymnázia poznat krásy Jaroměře a Josefova, nyní byla řada na nás trochu prozkoumat region Dolního Slezska.
Přestože prognóza počasí z posledních dnů nebyla právě přívětivá, po nedlouhé cestě jsme úspěšně dorazili na místo činu. Se zlotými v kapsách a dobrou náladou jsme se radostně setkali se známými tvářemi svých polských přátel. Nicméně nebyl čas na otálení, ihned jsme vyráželi na první část našeho programu. Tou byla exkurze do cisterciáckého opatství ležícího v blízké vesnici zvané Henrykow. Stále fungující opatství ze 13. století nám s pomocí polského průvodce poodkrylo mnoho ze svých uměleckých skvostů. Jen co prohlídka skončila, bleskově jsme přešli do blízkého parku, v němž se vyskytuje spousta zajímavých druhů dřevin a bylin evropské flóry. Příjemně znaveni jsme se po pozdním obědě ve znamení opékaných špekáčků vydali ubytovat k našim hostitelům. Zdvořilost a pohostinnost rodin byla velmi milým překvapením. Zbytek dne se nesl v duchu hromadného večírku. Díky rautu a diskotéce na školním internátě jsem společensky unaven rád využil nabídnutého lože.
Druhého dne zrána nás cesta dovedla do bývalých dolů Zloty Stok. Prohlídka důlního komplexu, kde se dříve těžilo zlato a arsenik, okamžitě navodila atmosféru našich domovských josefovských chodeb. Výklad české průvodkyně nepostrádal vtip, spolu s našimi pedagogy nebylo o zábavu nouze. Odpolední program, alias nakupování v Klodsku zdařile uspokojilo touhy po oživení našich šatníků. Bohužel, tohle byl závěr naší výpravy, takže když zaznělo poslední cześć, vyrazila jaroměřská osádka zpět domů.
Ze svého pohledu hodnotím výměnný pobyt velmi kladně, o skvělé zážitky opravdu nebyla nouze. Rád bych poděkoval našim učitelům panu Šimkovi a panu Rolkovi za zorganizování akce. Snad se v příštím školním roce dočkáme opakování.
Matyáš Kunst, student sexty
Proč bychom se netopili – aneb Vodácký kurz třetích ročníků
Konečně nadešel ten vytoužený týden. Týden bez ranního vstávání do školy, přípravy na testy, plnění domácích úkolů a nekonečného vysedávání v lavicích. Dalo by se říct takové malé prázdniny, avšak velice neobvyklé. Třetí ročníky našeho gymnázia se vydaly na tradiční týdenní vodácko-turistický kurz na horním toku řeky Vltavy. Brzké vstávání do školy jsme vyměnili za vstávání do lodí, přípravu na testy a úkoly za denní stavění a následné boření vlastních obydlí a školní lavice za téměř stejně pohodlná sedátka na kánoích.
Po víkendu plném zábavy nás v neděli 26. května čekal velice nesnadný úkol – balení. Na organizačním listu, který jsme obdrželi od dohlížejících učitelů, byl tučným písmem vytištěn nezbytný pokyn (jejž jsme ocenili během týdne): Oblečení do lodi a na souš dostatek – dle předpovědi počasí!!! Meteorologové nám splnění tohoto pokynu zrovna neusnadnili. Noční teploty kolem 3°C, přes den jsme mohli očekávat téměř cokoliv, proměnlivost zaručena. Takže jsme doslova vysypali celé své šatníky do batohů, cestovních tašek i kufrů, příručních zavazadel a igelitek a takto obtěžkáni jsme se sešli v pondělí na nádraží.
Cesta do Vyššího Brodu v jižních Čechách byla jemně řečeno dlouhá, bezmála osmihodinová. Kvůli několika přestupům a výlukovým zpestřením se jevila téměř nekonečně. Tím ovšem Den první nekončil. Po stavbě našeho soukromého stanového městečka jsme dostali příležitost poprvé se seznámit s mocnou řekou, kánoemi a instruktorem Romanem. Rozdělili jsme se do dvojic a určili si pozice v lodi. Háčky měli být ti silnější z nás a zadáky ti zkušenější. Bohužel se tyto dvě vlastnosti většinou kombinovaly u chlapců, takže dívky z obav o vlastní životy svěřily kormidlování jim. Je ale nutné podotknout, že i dívčí začátečnické kánoe si s úpornou řekou dokázaly poradit.
Druhého dne jsme se už vydali vstříc prvnímu úseku naší plavby. Naším cílem byl Rožmberk s překrásným zámkem, vévodícím širokému okolí. Na naší premiérové jízdě nás čekal první z našich nepřátel – jez. I přes podrobné instrukce našich kantorů i vodáka Romana jez dokázal několik z nás pořádně potrápit a názorně vyložit význam výrazu „cvaknout se“. Ten den nám ale počasí přálo, takže nám ani nedobrovolné koupání nepokazilo náladu. Když jsme dorazili do kempu, počkali jsme na auto, které nám převáželo věci z kempu do kempu, v rychlosti jsme postavili stany a v naději, že stihneme poslední prohlídku zámku (vytoužené hlavně ze strany učitelského dozoru), jsme pospíchali na vrchol kopce, na němž se nacházel. Bohužel, neúspěšně. Alespoň jsme se prošli po otevřeném nádvoří a nevelkém, přesto malebném městečku. Po návratu do kempu jsme rozdělali ohně, u kterých jsme vysušili první z mnoha promočených věcí.
Další den jsme se vydali na cestu – směr Český Krumlov, která byla komplikována mnoha jezy, takže většina z nás nezůstala suchá a okusila ne příliš vysokou teplotu Vltavy. Přes varování meteorologů i rodičů z domova se nás zatím drželo docela hezké počasí, i když jsme tušili, že to rozhodně tak nezůstane po celý zbytek kurzu. V kanoích jsme si byli stále jistější a jistější, takže jsme se pokoušeli o různá artistická čísla, jako například plavbu tří spojených lodí, která byla výstižně nazvána „souloděním“. Po sestavení naší osady jsme se vydali na individuální prohlídku nádherného města, jehož historické jádro je zařazeno na seznam světového dědictví UNESCO.
Ve čtvrtek nás začal opouštět optimismus ohledně počasí, zato jsme začali být naprosto přesvědčeni o životní ironii. Po romantickém proplouvání útrobami Českého Krumlova, které jsou plné jezů a zrádných proudů Vltavy, jsme se zastavili na oběd. To se nám dokonale vymstilo. Po hodinovém odpočinku, obědování a vyhřívání se u rozdělaného ohně jsme nasedli do našich zelených kánoí a téměř okamžitě začalo pršet a už nepřestalo. Byli jsme obklopeni vodou doslova za všech stran – déšť, řeka, voda v lodi. Jako vítězové skončili ti s největšími pláštěnkami a holinkami. Po této strastiplné cestě do posledního místa ubytování ve Zlaté Koruně nás zajímaly pouze tři věci – horká sprcha, suché oblečení, teplé jídlo/pití. Ráno nás měla čekat poslední etapa naší trasy, ale déšť neustával. Proto jsme (možná trochu zbaběle) závěrečný úsek vzdali.
Po cestě vlakem do Vyššího Brodu jsme se seznámili s moudrou stařenkou, která nás varovala: „Vy jedete na vodu? A slyšeli jste předpověď počasí? Tady když začne pršet, pršet nepřestane.“ Jelikož víme, že v jižních Čechách dodnes nepřestalo pršet, stařence dáváme za pravdu a naše rozhodnutí předčasně skončit se už nezdá tolik slabošské. V pátek ráno jsme naposledy sbalili stany, oblékli sušší část garderoby, zbytek nacpali do batohů a vydali jsme se směrem k domovu.
Vodácký kurz nás naučil mnohému, nejen manipulaci s kánoí. Naučil nás, že si máme vážit lidí, kteří chodili do skautu, neboť umí rozdělat oheň. Naučil nás spolupráci, bez níž bychom se na lodi točili pořád dokola. Naučil nás vážit si sprchy, kvůli které nemusíme rozměňovat na desetikoruny, a domova, který si nemusíme nejdřív postavit, než si jdeme lehnout. A konečně můžeme děkovat učitelům za výběr termínu kurzu, následujícího týdne bychom nemuseli ani pádlovat, vylodili bychom se v Hamburku.
Barbora Pacáková, septima