Jak jsme plesali 1 – v hlavní úloze

Po téměř osmi letech strávených na jaroměřském gymnáziu nás čekala odměna v podobě maturitního plesu. Věděli jsme, že bude takový, jaký si ho sami uděláme, a o to usilovněji jsme se pustili do plnění i těch nejmenších povinností. V mé třídě se dokonce podařilo bez reptání zapojit do příprav všechny členy komunity, což je stav neobvyklý a rozhodně velmi pozoruhodný.

Do náchodského hotelu Beránek jsme dorazili natěšení, jen s mírnými obavami, které však k takovýmto událostem patří. Největší zkouškou nervů se ukázalo být předtančení, při němž slabší povahy zachvátila panika, spojená se zoufalou snahou nic nepokazit a přimět svá třesoucí se kolena k poslušnosti. Musím ale zpětně uznat, že tvrdý režim třídních „krotitelek divoké zvěře“ a brzké ranní vstávání přinesly své ovoce. Během následného šerpování bylo docela těžké ovládnout emoce, a tak se nakonec slzičky přece jen objevily. Mimochodem – ještě o něco těžší bylo vyhnout se padajícím mincím. Poslední společný počin letošních maturantů, půlnoční zašlapávání šerp, proběhl v úžasné atmosféře. Mám podezření, že někteří touží po úspěšném složení zkoušky dospělosti až přespříliš, jelikož jim toho ze šerpy mnoho nezbylo.

S vědomím, že se večer chýlí ke konci, se všichni snažili užít si poslední chvíle co nejvíce, a tak bylo na parketu neustále živo. Kapela hrála poslední písničku a mě v tu chvíli trochu mrzelo, že je maturitní ples pouze jednou za život. A tak nezbývá nic jiného než si přát, aby na něj všem maturantům zůstaly jen krásné vzpomínky!

Tereza Lelková, studentka oktávy gymnázia

Jak jsme plesali 2 – očima pozorovatele

Sobota, chladný listopadový večer. Zdá se to doma i venku obyčejné, ale dnes se něco ještě dít bude. Všichni už dolaďují poslední detaily, jako je uzel na kravatě anebo lokna za levým uchem. Spěcháme do auta, hlavně nezapomenout lístky a drobné, které budeme zanedlouho kamsi házet. Když krátce před osmou hodinou přijíždíme na náchodské náměstí, je už skoro problém zaparkovat. Dav lidí směřuje dnes večer do Beránku, hotelu, který se pyšní krásným secesním sálem a dalšími prostory, které jen umocňují slavnostní atmosféru dlouho očekávané události, jako je maturitní ples jaroměřského gymnázia. Brzy se plní nejen sál, ale i oba balkony a všichni čekají zahájení. Proslov pana ředitele, představení školního sboru, krátký úvod moderátorů a konečně přichází kýžené předtančení první z maturujících tříd. Oktáva. Na všech je vidět nervozita a napětí, ale všichni jsou tak krásní. Z dívek jsou najednou dámy, všechny v krásných večerních róbách. Mladí pánové, ve škole jako utržení ze řetězu, teď galantně následují své spolužačky. Vše vypadá pohádkově a situace vrcholí, když se před pódium dostaví „král“ této třídy, profesor třídní. Studenti procházejí sálem, jsou pod salvou drobných mincí, které později zajisté propijí, a přicházejí k třídnímu, který z rukou asistentek přebírá šerpy, jež navléká na své svěřence, a taky růže, které jim předá. Takto téměř končí jejich společných osm let. Nejedna slza stekla do kapesníku a nejeden z nich se při těch slzách usmívá nad společnými vzpomínkami. Po oktávě nastupuje ještě čtyřleté gymnázium a pedagogické lyceum. Opět předtančení, šerpy, růže, mince, potlesk, slzy… To vše doprovázené neustálým cvakáním fotoaparátů, dokumentujících významné chvilky. Po tomto ceremoniálu následuje volná zábava. Všichni se musí pozdravit, prohodit pár milých slov. Můžeme zkusit své štěstí v tombole nebo potkávat své známé či spolužáky a společně s nimi trochu pomluvit další známé a divit se tomu, že i učitelky chodí v šatech a učitelé v oblecích. O půlnoci přijde další tradice. Maturanti si nechají zahrát své oblíbené písně a zašlapávají šerpy. Většina z nich ale jen tančí a mává šerpou nad hlavou. Ples trvá ještě dvě hodiny, než se všichni rozejdou do svých domovů nebo do dalších podniků, které nemají žádnou zavírací dobu.

Večer jsme si všichni užili. Byl velmi noblesní a hotel Beránek je přesně to místo, kde i my, příští maturanti jaroměřského gymnázia, chceme uzavírat svoji docházku do vzdělávacího ústavu. 

Petra Mačková, studentka septimy gymnázia