Chemická olympiáda je řehole vědy. Už nevím, kdo mi tenkrát tuto myšlenku sdělil, ale pravdivost této věty se mi několikrát do roka zjevuje jako duch všech slavných chemiků dohromady. Student řeholník dostane zadání v září nebo říjnu a do ledna či února zpracovává domácí část, která se rovná seminární práci a, jak čtu v novinách, přesahuje svou náročností i některé práce diplomové. Když student tuto práci odevzdá, následuje cca hodinový test, který nebožáka vyždíme ze všech jeho znalostí – ano skutečně, čtete dobře, jedná se o znalosti – a takto vyždímaný účastník se vrhne po testu na pokusy v laboratorní úloze, které jsou konečnou součástí tohoto drsného půlročního triatlonu. Pak odevzdá vše svému učiteli a napjatě čeká. Ve hře je relativně mnoho. Soutěžící, kteří uspějí, jsou posíláni do dalších kol. Okresních nebo krajských a tam je draftují, pokud jsou i nadále šikovní, skauti různých vysokých škol se zaměřením na přírodní vědy. Takže ti nejúspěšnější jsou třeba již od třetího ročníku v hledáčku institucí, které o ně mají eminentní zájem, a vědí, že stačí úspěšně složit maturitu a jsou takzvaně „tam“. Nepomíjím ani fakt, že také získají body škole, za kterou „kopou“, a propagují ji. Za to jim patří metál. A co řeholník učitel? Ten se na olympiádě podílí mícháním roztoků, přípravou nádobí, kopírováním zadání, běháním za soutěžícími s oznámením termínů, dohlížením a opravováním prací. To vše 3x až 4x za školní rok. Je to věc důslednosti, motivace a hlavně fair play. Jako v každé soutěži by se dalo „pískat pro domácí“, ale to se přece nemá! Chemik totiž ví, že jediné, na co se může spolehnout, je vlastní rozum, rozvaha, klid a pokora před mnohdy nevyzpytatelnou hmotou. Tímto článkem chci ještě poděkovat i svým kolegům (Hance a Martinovi), kteří se také rozhodli jít do soutěží, jako je tato, ačkoliv mají ještě tu svou biologii a v ní činnost stejně obtížnou, ne-li náročnější.

Pokud vás zajímají holá fakta, tak čtěte zde:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Chemická_olympiáda